Nikolić jako Grebeníček - Srbsko má vládu, ale za cenu úlitby pro radikální národovce

Tomislav Nikolić, zvaný „Hrobník“ (pracoval totiž i v pohřební službě) se rázem stal jedním z nejskloňovanějších světových politiků. Je jasné proč -- ztělesňuje to nejhorší ze srbské minulosti posledních sedmnácti let.
Nacionalista, hulvát, vicepremiér Miloševičovy vlády v éře nejtvrdších zásahů proti opozici a nezávislému tisku. Vicepremiér v době, kdy tajná policie vraždila odpůrce režimu. Světová média psala o návratu ultranacionalismu, Evropská unie odložila dohodu o ulehčení vízového režimu a evropští politici varovali před opětovnou izolací Srbska.
Komisař pro rozšíření Olli Rehn z posledních sil vyzýval všechny demokratické strany, aby se spojily a vytvořily vládu, která zemi už čtyři měsíce chybí. Srbsko totiž pomalu dohánělo Českou republiku – od lednových voleb se Demokratická strana Srbska (DSS) premiéra Vojislava Koštunici a Demokratická strana (DS) prezidenta Borise Tadiće nemohly na nové vládě dohodnout.
Ještě ve čtvrtek psal komentátor týdeníku VREME, že „v tuto chvíli věří na možnost demokratické vlády snad jen Olli Rehn“. Mnohem častěji se uvažovalo o menšinové vládě Vojislava Koštunici s podporou radikálů nebo o nových volbách. Pravdu měli nakonec ti analytici, kteří rezignovaně přiznali, že „v téhle zemi je možné všechno“. A skutečně, v noci ze čtvrtka na pátek se Tadić s Koštunicou dohodli. S dohodou souhlasí i šéf menší proreformní strany G17 Plus Mladjan Dinkić. Týž člověk, který o den dříve tvrdil, že dokud bude Nikolić předsedou parlamentu, tak s Koštunicou nepromluví...
Není divu, že předchozí den by na novou vládu nevsadil nikdo ani pětník. Nikoliće totiž na křeslo předsedy parlamentu dostal svými hlasy právě Koštunica. Demokraté zuřili. Během patnáctihodinového sněmovního maratonu létaly vzduchem nadávky, výhružky a obvinění všeho druhu. Jak demokratičtí poslanci, tak občansky orientovaný tisk si byli jisti v jednom: Spadly masky.
Ukázalo se, že Vojislav Koštunica není „umírněný nacionalista“, „legalista“, „konzervativní národovec“, ale mnohem spíše je oním „Šešeljem ve fraku“, jak ho nazývá novinář a opoziční poslanec Petar Luković. Ukázalo se, že „demokratický blok“ je fikce. Že demokrat Koštunica má mnohem blíž k radikálům než k Demokratické straně prezidenta Tadiće. Volba Nikoliće byla pro občanské Srbsko šokem. Těžko dnes najít větší symbol vší hrůzy 90. let, než jaký představuje právě Nikolić.

Alespoň bude jasno

Slobodan Milošević je mrtev, Vojislav Šešelj je v Haagu. Zbývá Tomislav Nikolić. Důsledný politik, který je poslancem od roku 1992 a od té doby nezměnil své přesvědčení.
Bez ohledu na války, sankce a společenský i ekonomický rozvrat neváhá Nikolić stále tvrdit, že jeho cílem je Velké Srbsko. Bez mrknutí oka mluví o připojení dávno neexistující Republiky srbská Krajina (pseudostátu vzbouřených chorvatských Srbů) k Srbsku. O nutném rozpadu Bosny a Hercegoviny. O tom, jak pošle armádu na Kosovo, které je nyní pod správou OSN a pod kontrolou NATO.
Nikolić je mužem, který klidně na veřejnosti řekne, že mu nevadí zastřelení opozičního novináře Slavka Čuruviji. Zavražděného premiéra Zorana Djindjiće krátce před smrtí varoval, že by se mu mohlo „něco“ stát. Vojislava Šešelje považuje za největšího intelektuála, jakého kdy potkal. O ministru zahraničí Vuku Draškovićovi řekl, že by měl viset. Byl v řadách dobrovolnických jednotek na frontě v Chorvatsku. Podle Nataši Kandićové z bělehradského Fondu pro humanitární spravedlnost v době jeho pobytu v chorvatské vesnici Antina došlo k vraždám civilistů.
Zvolením Nikoliće byl překročen Rubikon. Ale všechno zlé je přece k něčemu dobré. Zdálo se, že teď se srbská politická scéna konečně jasně vyprofiluje.
Na jedné straně nacionalisté, na straně druhé proevropské strany. Na jedné straně radikálové a Koštunica, na straně druhé demokraté a několik menších stran podobného ražení. Pro jedny bude hlavním tématem Kosovo, pro druhé vstup do EU. Pro jedny bude Haag jako červený hadr na býka, pro druhé překousnutelná povinnost na cestě do Evropy.
Srbská politická scéna poslední tři roky trpěla sbližováním Tadiće s Koštunicou. Prakticky to vypadalo tak, že ten druhý měl navrch, Tadić ustupoval a jeho Demokratická strana se štěpila. Zastánci radikálních reforem odcházeli. Ve středu se zdálo, že Demokratická strana se vrací zpět ke svému „djindjićovskému“ étosu.
A že bude Nikolić předsedou parlamentu? Aspoň se zdiskredituje účastí na moci. Radikálové nemají příliš mnoho schopných lidí, Jsou klasickou „hospodskou“ stranou těch, co si neustále stěžují. Jsou stranou chudších, těch, co v ekonomické transformaci ztratili. V opozici byli jako ryba ve vodě. Účast na moci je může z hlediska voličské přízně jenom oslabit.

Nepraktický Koštunica zabodoval

Ale všechny tyto úvahy se ukázaly jako liché, když přišla náhlá změna. Tadić a Koštunica opět spolu stojí před kamerami, tisknou si ruce a usmívají se. V noci ze čtvrtka na pátek se dohodli na společné vládě. Opět jeden z obratů dlouhé a komplikované historie obou mužů a jejich stran.
Koštunica a Tadić spolu původně byli v Demokratické straně. Pak se Koštunica odtrhnul a založil DSS. Pak opět spolu v opoziční koalici DOS porazili v roce 2000 Miloševiće. Koalice nevydržela dlouho a z obou mužů a jejich stran se stali lítí protivníci. Teprve poslední tři roky se k sobě opět přibližovali. Až do minulé středy, která odstartovala necelé dva dny dalšího smrtelného znepřátelení. Ale v pátek už bylo všechno jinak.
Je to možná škoda. Srbsko bude mít sice konečně většinovou vládu. Ale nebude to reformní vláda, ochotná k nutným reformám i vyřešení otázky Kosova. Bude to typicky balkánská vláda, ve které si každá strana bude hlídat svůj pašalík. Ostatně jednání o vládě to potvrdila.
Nešlo ani tak o programové otázky jako o kontrolu silových rezortů. Kdo bude mít obranu, kdo vnitro. Kdo vojenskou kontrarozvědku a kdo civilní tajnou službu. Pod kým budou elitní policejní útvary. O tom, co je v srbské politice důležité, ostatně svědčí i skutečnost, že ministr vnitra Jočić minulý týden podřídil elitní protiteroristickou jednotku srbské policie přímo sobě.
Tadić zůstal věrný své politice a ustoupil Koštunicovi. Ten zůstane premiérem, i když jeho DSS získala ve volbách méně hlasů než Tadičova DS. Pod jeho kontrolou zůstane také většina silových složek. Koštunica čerpal ze svého většího koaličního potenciálu. On může jít i s radikály, i s demokraty. Tadić takový výběr nemá. A jakou cenu zaplatí za dohodu Koštunica? Nepatrnou. Obětuje Nikoliće, který posloužil jen jako eso v rukávu při koaliční přetahované. Jindy chronicky nepraktický Koštunica tentokrát zabodoval.

Porušil princip a má smůlu

Nikolić si užil svých pět minut slávy, kdy se zdálo, že síly starého režimu jsou na plné čáře rehabilitovány. V pátek ráno se ale vše změnilo. „Byl u mě Koštunica a říkal, že se domluvili na vládě demokratického bloku. A že by se hodilo, kdybych rezignoval,“ prohlásil poté. Ale lídr radikálů je z jiného těsta. Rezignovat odmítl.
Když už nebude vláda Koštunici s radikály, Nikolićovi tím odpadla alespoň jedna starost. Může povolat zpět delegaci radikálů, kterou poslal do Haagu za Vojislavem Šešeljem. Podle zákulisních informací měli tito předáci přesvědčit svého uvězněného předsedu, že spolupráce s Koštunicou by se jim mohla vyplatit. Tvrdohlavý Šešelj totiž z Haagu několikrát vzkázal, že Koštunica i Tadić jsou zrádci srbství a ani s jedním z nich se jednat nebude. Byl to jediný princip, který jindy zásadový Nikolić porušil. S Koštunicou jednal. A nevyplatilo se mu to.

Tomislav Nikolić

Narodil se 15. února 1952 v Kragujevci. Tvrdí, že k radikalismu je geneticky naprogramován: „Všichni moji předci byli radikálové.“ Po maturitě zkusil studovat práva, ale z univerzity odešel. V mládí mu zemřeli rodiče a starší bratr. Pracoval jako stavební technik a technický ředitel pohřební služby. Politicky se neangažoval: „S komunisty jsem se nepřátelil. Byli moc nenárodní.“
Až do roku 1990 ho sousedé znali jako tichého, slušného člověka, vzorného otce rodiny. Psal básně, trénoval atletiku a hrál na kytaru. Poslouchal Beatles, Rolling Stones, Hendrixe... Je ženatý, má dva syny (oba jsou členy radikální strany) a napsal 12 knih;
1991 – vstupuje do Srbské radikální strany;
1992 – zvolen poslancem srbského parlamentu;
1993 – za zásluhy na bojišti v Chorvatsku ho Šešelj jmenuje četnickým vojvodou;
1998 – ve vládní koalici s Miloševićem je vicepremiérem, probíhají etnické čistky v Kosovu, tajná policie zavraždila novináře Slavka Čuruviju, bývalého prezidenta Ivana Stamboliće a dvakrát se pokusila zabít opozičního vůdce Vuka Draškoviće.

článek vyšel v časopise Respekt 14.5.2007

monika

(12.09.2008 23:07)

jojo

ano, pan Zrno je debil! otazka je, zda je skutecne tak hloupy nebo zda je hloupy na neci objednavku...

Skeptik

(16.05.2007 14:22)

Nikolič jako Grebeníček

Videl som propagandu pána Goebelsa o zločinoch židov a nečudujem sa, že tomu Nemci uverili. Len akosi neviem odhadnúť, či autor tohto článku je v službách týpkov podobných Goebelsovi, alebo len užitočný idiot? O čo išlo a ide v bývalej Juhoslávii a Srbsku už vie prakticky každý, kto nie je narušený duševne, alebo nezáujmom.

Děkujeme, že se zde na fóru budete chovat jako slušní lidé.
Redakce si vyhrazuje právo ve výjimečných případech smazat vulgární, urážlivé nebo nesmyslné příspěvky.